Trpíte po porodu nebo po ženské operaci inkontinencí? Nebojte se, nemusíte o tom mluvit...
Jmenuji se Kateřina.
Je mi 44 let a ještě před nedávnem jsem byla velmi nešťastná... trpěla jsem inkontinencí. Teď už jsem skoro uzdravená. Nejen, že netrpím inkontinencí, ale opět se mi vrátilo sebevědomí a opět se všem dívám zpříma do očí. Pokud Vás to zajímá nebo se Vás to dokonce týká...přečtěte si, jak to všechno bylo...
Před necelým rokem jsem začala silně krvácet. Nejprve jen při menstruaci, ale potom už vlastně pořád... Bylo to obtěžující, únavné a nakonec i nebezpečné. Nejen, že mne to vyřadilo z normálního života, nemohla jsem chodit plavat, neustále jsem vláčela balíky vložek, lezlo to do peněz, nemohla jsem spát se svým mužem, ale bylo to i nebezpečné. Začala jsem trpět anemií. Já..., která jsem mnoho let chodila na transfuzní stanici jako dárce krve. Já, která má Jánského plaketu a za sebou víc než třicet odběrů všemi oblíbené 0 negativní. Já. která jsem zvyklá zvládnout všechno...jsem najednou nemohla. Nemohla se milovat, nemohla nosit v náručí svoje odrůstající děti, nemohla vylézt kopec k domovu... byla jsem slabá a byla jsem nemocná.
Jsem diabetik na inzulinu. Od porodu svojí první dcery a zároveň druhého dítěte. I cukrovka se mi kvůli krvácení značně zhoršila. Zhoršil se mi zrak, cítila jsem neskutečnou únavu a poprvé v životě jsem se začala cítit jako nemocná, poprvé v životě jsem se o sebe začala bát. Musela jsem jednat rychle. Kolem Vánoc se mi přitížilo a rozhodnutí padlo rychle. Odstranit dělohu. Laparoskopicky. Žádný problém. Myslela jsem... jsem studijní typ, nastudovala jsem snad všechno, co je k tomuto zákroku veřejně přístupné. A zdál se mi bezpečný. Relativně. Každý zákrok, který probíhá v celkové anestezii, je potenciálně nebezpečný, ale rizika se mi zdála přiměřená. Rozhodla jsem se a šla. I když mne v tu chvíli opustil můj milovaný muž, protože proč člověku nešlápnout za krk, když je mu nejhůř, ale byla tu nade mnou pořád ta hrozba...musíš jít. Hned. Pro svoje děti tu musíš být zdravá! Operace se podařila, vše probíhalo výborně, po týdnu mne pustili domů a já začala znovu normálně fungovat. Cítila jsem se dobře fyzicky i psychicky. Vyrovnaná a uzdravující se...ze všeho. Až do toho okamžiku...
...stála jsem u kuchyňské linky, chystala dětem snídani, otočila jsem se pro máslo a... počůrala jsem se. Ne moc, jen tak trochu. Ale stalo se něco, co jsem si nikdy nechtěla ani představit. Prostě jsem neudržela moč. Nešlo to ovlivnit. Nešlo to zastavit. Nešlo to vrátit. Byla jsem šíleně vyděšená. Bála jsem se to komukoliv říct. Komukoliv... bála jsem se to říct i mamince, panu doktorovi, kamarádce. Bála jsem se to ze všeho nejvíc říct svému dospívajícímu synovi. Byla jsem s tím sama, byla jsem zoufalá a NECHTĚLA JSEM O TOM MLUVIT.
Tohle je odstaveček, který vpisuji s odstupem času v listopadu 2017. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale odhodlala jsem se...a co víc? Natočila jsem pro Vás video! Někdo zkrátka raději poslouchá než čte, tak klikněte vlevo na obrázek, dívejte se a poslouchejte, dozvíte se jak se uzdravuji...a nebo čtěte dál.
Jenže ono to nepřestalo. Naopak to bylo čím dál horší a čím dál častější. Šla jsem k panu doktorovi, který mi provedl operaci. Vyšetřil mne, řekl, že žádné změny nevidí a že...je to po této operaci normální... tuto větu jsem potom slyšela mnohokrát a slyším ji stále. Z úst lékařů, odborníků, rehabilitačních pracovníků, sestřiček...všichni se při této větě shovívavě usmívají a všichni se na Vás dívají tak trošku omluvně... Ale já jsem byla a stále jsem přesvědčena, že to NENÍ NORMÁLNÍ! Je mi 44 let. Chci žít dál tak jako před tím. Musím s tím něco udělat. Ihned! Začala jsem zjišťovat, studovat, hledat, ptát se, MLUVIT O TOM s kýmkoliv mne napadlo a lehce jsem se propadala do čím dál větší beznaděje... všichni mi říkali...to je prostě ve Tvém stavu normální. Ale jaký já mám stav? Jak Ti kteří jsou zdraví a moč udrží v břiše, jak oni si dovolí vypustit z úst - to je normální! Chtělo se mi na ně křičet. Chtělo se mi brečet..jenže nic z toho nepomáhá.
"Paní Kateřino, předepíšeme Vám prášky. Máme s nimi výborné výsledky. Pacientky si je velmi chválí. Jsou tedy špatné na srdíčko... ale jinak jsou výborné" Měla jsem pocit, že ze mě dělají čím dál většího pacienta... inzulin, léky na cukrovku, léky na vysoký tlak, kdo by jej neměl, když lítá od čerta k ďáblu a žádná změna k lepšímu. Léky na alergii.. moje autoimunita už je v kopru. Léky na imunitu, které mi drancují rodinný rozpočet...stále neschopenka...už skoro půl roku, to mému rozpočtu také neprospívá Léky na plynatost, aby nebyla horší inkontinence, léky na inkontinenci, moje srdce se trošku bojí, léky proti zánětu a kvasinkám...moje přirození se necítí moc dobře zabaleno 24 hodin v tlustých inkontinenčních vložkách nasáklých...močí. Začínám být zoufalá. A to nejen proto, že mne opustil muž...s mladší, zdravou usměvavou běžkyní, s jiskrou v oku a bez vložek. Nevadí. zbyly mi tři úžasné děti a o ty je potřeba se starat. Měla jsem motivaci, měla jsem urputnost zoufalce, měla jsem ale čím dál méně odvahy... stále s tím sama. Komu to říct? Kdo z mých blízkých pochopí, že to je normální? Nikdo...musím s tím něco udělat. Léky nefungují. Vysadit. Všechny! Tedy inzulin si nechávám, nejsem sebevrah. Co dál pane doktore?
..."ještě je brzy, to je půl roku po operaci normální". NE! Já to takhle nechci. Přišla jsem o muže...i když kdo by o něj stál o zmetka. Přišla jsem o většinu aktivit, sportů, vycházek. Přišla jsem o možnost chodit jen v plavkách... inkontinenční vložky nejsou moc diskrétní. Přišla jsem o sex a milování... starý partner je v propadlišti dějin a nový se s inkontinencí těžko hledá... "Dobrý den, jmenuji se Kateřina, chci se s Vámi seznámit a žít s Vámi klidný partnerský život. Doufám, že Vám nebude vadit můj drobný únik moči. Při milostném styku se mi to ale příliš často nestává..." Zoufalství roste. Uzavírám se do sebe. Nechci o tom mluvit. Nechci nikam chodit. Nechci nikoho vidět. Nejlépe můj stav vystihuje slovo - NESPRAVEDLNOST. Proč právě já?? Další možnosti? Chirurgie. Není to těžká operace paní Kateřino. To Vám jen laparoskopicky zavedeme takovou pásku, která Vám přizvedne močový měchýř, který Vám v důsledku odstranění dělohy klest moc nízko. Ano... provádí se to v celkové anestezii. Ano, můžou nastat komplikace. Ano, nemusí to pomoci. Ano, nesmíte několik měsíců nic zvedat, nosit a nic dělat... jak se máte postarat o svoje tři děti, když jste samoživitelka? Nevíme. Ale tyto všechny komplikace jsou normální...NE! Být inkontinentní NENÍ normální!
...posilujete pánevní dno? Jistě pane doktore. Už od dvaceti let, když jsem měla první potíže s tak zvanou stresovou inkontinencí. Kýchnu...cvrk. Skočím ze schodů...cvrk. Zakašlu...cvrk. Známe to všechny a všechny posilujeme svaly pánevního dna. Tak asi...jednou týdně...když si najednou na zastávce autobusu vzpomeneme, že jsme už týden neposilovaly svaly pánevního dna. Kdo to bude hlídat? Řeknete manželovi nebo šéfovi, sousedce: "hele, připomínej mi 6x denně, že bych měla posilovat svaly pánevního dna abych si neucvrkávala..." Těžko. Nechci o tom mluvit. S nikým. Jsem už vážně nešťastná. Po půl roce ukončuji neschopenko. Vydrancované konto. Malá dušička. JÁ, starý tvrďák se bojím...Vyrážím do procesu zabalená do buničiny jako mimino. Jsem hysterický na schodech, na galeriích, u větráků...pro Boha! Co kdyby někdo viděl pod sukni, že mám inkontinenční vložku. Co kdyby se někdo dozvěděl, že mám únik moči?? Umřela bych hanbou...nechci o tom mluvit. S nikým. Jsem na to sama. na všechno... chce se mi chcípnout...
Brouzdám po Internetu...Kegelovy cviky ...cože? Studuji, hledám, zjišťuji. Zajímavé ... pomůcky pro cvičení Kegelových cviků. K dostání kde? V sexshopu? No nazdar, to si děláte legraci! V Brně jich máme několik. Ale jak tam mohu vstoupit! Co když mne někdo uvidí? Někdo známý. Nemyslitelné. Varianta eShop. Pane Bože. Hned v úvodu se mě ptají, jestli je mi 18, a že prý je obsah těchto stránek nevhodný. No to tedy je! Kdyby maminka věděla, že koukám na takové věci. Jsem rudá až za ušima. nakonec překonávám ostych a stud a vstoupím. Najdu. Koupím. Doručeno...Vzala jsem hned dvě. Pro začátečníky a pro pokročilé. Se zvědavostí otvírám krabičku, je to hezké :-).
Růžové měkké, dost těžké, s poutkem. Trošku srandovní, ale příjemné na dotek. Odhodlám se, vložím to kam patří a vyrážím... do kuchyně nachystat svačiny dětem. Jejda! Chce vyklouznout ven. Zatnu! Svaly pánevního dna. Naprosto přirozeně a pořádně. Zatnu a držím. Funguje to! Vyrážím se psem s tulipánkem mezi nohama. Nikdo to neví. Nikdo to nevidí. Je to napínavé a vzrušující. Ještě mne napadlo si před procházkou zvážit inkontinenční vložku abych zjistila, kolik moči v ní bude po návratu domů. Chodím po lese. Trošku se červenám, ale usmívám se. Dívám se kolemjdoucím do očí, usmívám se a oni se usmívají na mě. Neví, proč jsem veselá až rozverná. Oni neví, co mám vloženo. Neví, které svaly zrovna intenzivně posiluji. Je mi dobře, cítím se silná a cítím se po dlouhé době skoro...zdravá. Vrátím se domů. Kontrolní vážení vložky. NIC! Prostě ani kapička! Nevěřím vlastním očím. Od té doby svůj tulipánek vyjímám jen na koupání a na noc. A před návštěvou WC. To ještě tedy opravdu nedokážu. Udržet ji uvnitř při čůrání. Ale pevně věřím, že když budu poctivě cvičit, brzy to dokáže.
I Vy to dokážete. A nebudete o tom muset s nikým mluvit, když nebudete chtít. Já jsem Váš pionýr slepých uliček. Já jsem Vaše průvodkyně a teď už poučená kamarádka. Já jsem se rozhodla, že tuto pomůcku musíte mít. A nemusíte kvůli tomu brouzdat mezi umělými vagínami, obrovskými umělými vibrujícími penisy. Prostě jen kliknete SEM, vyberete si model svých činek (tak se totiž tulipánek odborně jmenuje) a já Vám je diskrétně pošlu. Na balíčku bude nicneříkající název, takže jen Vy budete tušit, co Vám Vaše pošťačka nese. Nebojte se. Nemusíte o tom mluvit. A máte pravdu. Není to normální. Nemusíte být inkontinentní už teď. Na to máme ještě mnoho let času! Držím Vám palce a když přece jen budete s někým chtít na toto téma mluvit.
Jsem tu já. Stejně postižená, i když...teď už skoro vyléčená. A velmi motivovaná. Teď mne čeká nový úkol. Udržet činku pro pokročilé :-)